do you want to go to the plage with me

anebo kamkoli jinam, vážně.

nevim, jestli je to zkouškovym, ale takhle mizerně jsem se necejtila už hodně dlouho. vlastně ne, já necejtim vůbec nic. to je prostě celková totální nechuť cokoli dělat, vymejšlet, prostě v jakymkoli směru fungovat.
někdy včera nebo předevčírem (ty dny tak nějak hrozně splývaj dohromady a kdybych neměla pravidelnej rituál mytí vlasů, tak bych nevěděla už vůbec) mě trklo, že už nedokážu bejt ani trochu kreativní. jako kdybych měla žábu na kreativním prameni. vymyslet nějakej příběh, sesmolit pár hezky znějících vět, nedejbože něco namalovat - a ne, nápisy všechno mě sere a this sucks v ozdobný kaligrafii se za umění neberou -; neexistuje.
všechno to tak nějak vygradovalo dneska, když jsem se snažila dohodnout nějakej tah se ségrou a naší společnou kamarádkou. ségra mě už nevimkolik tejdnů urguje, ať "něco zorganizuju". tak okej, stanovim datum, který nám všem vyhovuje. načež píšu kamarádce, kam teda půjdeme. prej "jestli máš nějaký nápady, tak sem s nima :)". kruciprdel já něco vymejšlim pokaždý. ráda totiž se svejma kamarádama podnikám věci typu brunch v kině nebo pojďme šplhat na Vítkov, o tom žádná. jenomže problém je v tom, že už mě prostě unavuje pořád bejt ta, co něco vymejšlí, všechny svolává dohromady a dělá plány. to jsou všichni kolem mě tak kurevsky pohodlný sami něco aktivně vymyslet, nebo jim za to prostě a jednoduše nestojim? kamarádka tomu nasadila korunu, když prohlásila, že "pořád máme kávovarnu nebo tak". v kávovarně jsme byly už stokrát a nebo tak my ass. na tenhle stereotyp se vám můžu majestátně vykvajznout.

tímhle malym nasranym obloučkem se zase vracíme k mojí absenci kreativního střeva. google mi vyplivl "7 jednoduchých kreativních rituálů jak inspirovat duši" a kromě zjevnejch kokotin typu piš si deník a dívej se na svět dětskýma očima tam stojí get away. vypadni pryč. a to je úplně přesně to, co potřebuju - změnu prostředí. protože když mě serou už i kamarádi, tak už mě tu nedrží vůbec nic.

takže jo, do you want to go to the plage with me?

Já se z toho asi pogleeju

Ztratila jsem i tu poslední špetku hrdosti. Už zase koukám na Glee.

S tímhle pitomoučkým seriálem mám podobnej vztah jako s True Blood - v jednom kuse nadávám, jak se to strašný a všichni jsou nesnesitelný, ale stejně se klepu na další epizodu jako babka na akce v Kauflandu. I když s Glee je to ještě mnohem mnohem horší, protože kolem celýho tohohle kolosu je takovej hajp, až vznikaj spin-off reality show, 3D koncerty a představitelé zpívaj na Obamově inauguraci (okej, nad Darrenem Crissem přihmouřím oko, protože asjkldfhgwahhh a tak vůbec). Zkrátka správná Amerika - když to sype, vytřískej z toho nejvíc.

A přitom původní úmysl nebyl vůbec zlej - spojit muzikál se seriálem, zakomponovat populární hitovky i nestárnoucí pecky do příběhu. Tak kde je problém? Už jen ve skvadře "sboristů":

(obrázek z glee wiki)

• asiatka-gotička
• krasoň-tupoň, údajně nadějnej fotbalista, ale ve skutečnosti docela lúzr
• úplně vymletá blondýna
• prostorově výrazná afroameričanka 
• nesnesitelná primadonka a special snowflake 
• extravagantní a okázalý gay s fistulí, která rozbíjí sklo
• nejpopulárnější roztleskávačka s Ivy League ambicemi
• asiat-tanečník se stereotypickým otcem s příliš vysokými nároky
• (wtf toho neznám)
• drsoň-prsoň jako kontrast ke krasoňovi-tupoňovi
• ghetto latina
• nerdík na vozíku

Rodina - primadonka má dva tatínky, tupoň a fistulka jsou nevlastní bráchové, drsoň vyrůstal bez otce.

Náboženství - roztleskávačka je zapálená katolička (takovej ten typ před svatbou ne, akorát se nechá zbouchnout drsoněm, hah), primadonka a drsoň židové.

Vztahy - wahh všichni se všema, protože to je přece normální. Ghetto latina sbalí vymletou blondýnu, z nějakýho důvodu jsou krasoň a primadonka spolu a neustále se potřebujou přesvědčovat o svojí nehynoucí lásce, asiati jsou pár protože přece šikmooký choděj jen se šikmookýma a fistulka je Capuletová k Montekovi z konkurenčního sboru.

Prostě stereotyp vedle stereotypu. Až z toho bolí oči.

Nejhorší je, že to scénáristům všichni žerou. A nalejme si čistýho vína - Ryan Murphy je tak trochu dyk s egem někde na půl cesty k Saturnu, takže okázale ignoruje veškerou kritiku a dál si jede podle svýho - víc postav, víc načatejch a nikdy nedokončenejch zápletek, víc písní, víc kostýmů, víc choreografií, víc, víc, VÍC.

Nejnovější série má jen dvě pozitivní věci:

1. Z některejch do očí bijící nesrovnalostí si sami scénáristi začali dělat legraci (třeba když se klavírista zhroutí s tím, že nikdy neví, jakou píseň po něm ty děcka chtějí nebo když naráží na to, že lidi, co minulou sérii odmaturovali, tam jen tak každej tejden zevlí)
2. D a r r e n   C r i s s

A to je vše.

Takže na ten seriál nekoukejte. A už vůbec ne kvůli tomuhle mazlíkovi. Prostě ne.

(Glee Reaction Gifs)

a co když se to nezlepší?

rovnováha ve vesmíru my ass.

prakticky už od maturity to se mnou jde po hlavě do prdele. to je 623 dní totálního voseru, kdy mi nic nikde s nikym a nijak nevychází. nevim, kde se v matrixu stala chyba, která způsobila, že:

• se umim naučit úplný kulový
• naopak si pamatuju takový kvantum kokotin, až je to k pláči (řekněte, jak v životě zužitkujete poznatek, že má Harry Styles čtyři bradavky a dvanáct prstů na nohou)
• peníze přede mnou doslova utíkaj
• pravidelnej spánek? vy jste vtipný
• mám potřebu zevlit na všech sociálních sítích světa
• rodině začíná bejt postupně tak nějak šumák, co se mnou je a bude
• jo a taky jsem ztratila schopnost se smysluplně a konstruktivně vyjadřovat
• a okecávat věci

jsem na škole, která se mnou dnes a denně kolosálně vyjebává, přestože i když bych to studium dokopala do nějakýho titulu, tak se v jednom z těch nejlepších případů uchytim jako operátorka call centra. 

na účtu mám zero zero zero bez šance na zlepšení situace - takže ani nemá cenu se těšit na léto, když se stejně nejdál podívám tak do Podolí.

domů na sever se mi taky nechce jezdit, protože nejpozdějc po třech dnech se mi začne dávat najevo, že tam jsem jaksi navíc (v extrémnějších případech se začnou nadhazovat věci typu že bych měla platit za jídlo a internet).

nemůžu trávit čas s někym, protože nikdo, kdo by ve mně vyvolával pocity srovnatelný s pocity, který ve mně vyvolává kurzíva, prostě a jednoduše není. a i když se čistě hypoteticky potenciálně a potencionálně někdo objeví, tak to má háček. ne v podobě bydliště na opačnym konci planety nebo přítelkyně, ale v podobě sexuální orientace. a přes to bohužel vážně vlak nejede. wahhh

celkově je čím dál víc věcí, který mě serou, a čím dál míň věcí, který mě těší. mám super kamarády a super ségru, ale to je asi tak všechno. proto mě vždycky nejvíc vytáčí řeči typu: to je aby byl vesmír v rovnováze. everything happens for a reason. bude zase líp. bulšit. 623 dní - okej, odečteme dovolený a pár dní, kdy se hrál fakt dobrej fotbal - takže mám za sebou 572 dní na hovno. to chci vidět tu rovnováhu.

protože jestli to nebude nevyčerpatelný účet, světový mír a Ryan Gosling jako bonus, tak si budu stěžovat.

Jedna o tom, jak mi sociální sítě zruinovaly život

Sociální sítě. Nevim, jak pro vás, ale pro mě je to hotový peklo.

Vlastně jsem k tomu měla vlohy už od dob alík.cz (tam jsem chodila snad ještě dřív, než se z toho stal virtuální plac pro pedofily), kdy jsem si celá casná založila profil pod přezdívkou inspirovanou jménem jakýhosi animátora z Tuniska (idek anymore) a... to bylo vlastně všechno. Ono mi v podstatě nešlo ani tak bejt aktivní, ale hlavně tam bejt. 

Forwardněme se o deset let dopředu a tu mě máte: jsem jedním z těch lidí, co si jsou schopný vytvořit účet úplně všude. O všemocnym a všudypřítomnym fejsbuku ani nemluvim, smutná realita je ta, že kdo ho nemá, tak neexistuje (což ostatně tohle docela hezky vystihuje). Najdete mě i na Google+, i když po tom ohromnym hajpu, kdy se lidi masivně přesouvali z fb na googlovskýho konkurenta očekávajíce nějakou hyperrevoluci, po G+ přes veškerou snahu neštěkne ani pes.

Twitter je už taky vcelku nutnost, i když Česku doteď limit 140 znaků pro vyžvejknutí se ještě pořád úplně nevoní. Ale měl by, protože některý moji fejsbúkový přátelé by se vzhledem k frekvenci svejch statusů na něj měli pronto přemístit. Na twitteru je největší sranda sledovat aktuální události typu volba americkýho prezidenta nebo předávání Oscarů, to je tam pak největší koncentrace hlodů, kterýma se daj pozdějc ohromovat netwitteruznalí jedinci.

Oukej, facebook, twitter, to je taková ta míň ujetá klasika. Jenomže pak tu jsou blbosti typu tumblr, pinterest, foursquare, který jsou vlastně úplně na hovno. Jedno je blogová platforma, která se v poslední době stala baštou těch nejposedlejších fanynek od herců přes ikea monkey po pornoherce převlečenýho za ikea monkey, druhý je virtuální nástěnka, kam si maminy věší fotky mocinky roztomilouškejch mímísků, a to třetí je výborná zbraň pro stalkery, protože veškerá aktivita spočívá v tom, že se člověk označí v místě, kde zrovna je (susanita is @ rozvrzaná židle v severovýchodním rohu pokoje v bytě, kde dveře na záchod pamatujou tatíčka masaryka).

Okrajově jsem zalogovaná i na pottermore (kolem toho byl hajp srovnatelnej s G+, to bylo samý "unikátní zážitek", "exkluzivní dodatky přímo od JKR" a přitom to každej zabalil po třetí kapitole) a nově i duolingo (to je fakt super btw). Kdysi dávno dávno jsem fungovala na deviantART a couchsurgfing - po zkušenostech od kamarádek spíš couchfucking - je už klasika. Na flickr a instagram prcám, protože neumim fotit, no a na lindkedIn nemám dostatečnej profesní skill. Myspace? Vy jste roztomilí.

Vole, vol

Bejt doma je fajn.

V pokoji mám celých 18,5 stupně. Mám tu kocoura, kterej funguje jako přídavný topení, který navíc ještě vrní. Je tu přesně 13 míst, kam se dá zalézt a v klidu se učit (včetně vany a prostoru mezi balkonem a vánočním stromkem, kterej tady z nějakýho důvodu ještě pořád stojí). A taky maminčina gulášovka a věčný zásoby rittersportek.

Co už není tolik fajn je venkovních mínus pět a deset čísel sněhu. A věčně padající net, aargh.

Nicméně jsem dneska měla už ve 14:07 hrdě odvoleno, takže doufám, že tahle štreka na sever nebyla zbytečná a že do druhého kola postoupí někdo, kdo není žádnej jouda. 

Tehdy a dnes

Okej, od doby, co jsem opustila svůj pre-hipsterský blogísek, jsem:

• se dvakrát přesouvala z blogu.cz na blogger a zase zpátky
• obětovala vlastní pokoj a plnou ledničku za 45m2 a dvě parádní spolubydlící
• zjistila, že toust s čímkoli je vlastně plnohodnotné jídlo
• z příležitostného "hmm, ten fotbalista má pěknej zadek" přešla na full-time "ty kopyto, jestli tohle byl ofsajd, tak je Ornella neposkrvněná jak čínskej teenager"
• objevila sociální sítě čímžpádem šla veškerá moje produktivita do loje
• dospěla k názoru, že celý den strávenej sledováním kočičích videjí je vlastně skvěle strávenej den
• naplno a neodvolatelně propadla všemu španělskýmu (muži počínaje a architekturou konče)
• díky online kamrádům si totálně rozhodila spánkový cyklus
• wahhh, asjkdhjgfhgj, omgomgomg, hnnng, unf zařadila do svejch nejpoužívanějších slov

Co se ovšem za ty 4 roky nezměnilo:

• dokážu spát 14 hodin v kuse
• a pikosekundově se zamilovat do lidí, který potkám na ulici, a následně si v hlavě přehrát celou hypotetickou společnou budoucnost Bridget Jones style
• neustále lidem skáču do řeči
• schopnost spořádat 800g Nutellu za 2 dny, 6 hodin a 27 minut
• pokaždý se pro něco nadchnu a v celých 0,008% případů to dotáhnu do konce
• nedělá mi problém zkouknout sérii přes noc
• stavy "proč jsem proboha nevyrazila ven" vs. "proč jsem proboha nezůstala doma"
• ještě pořád neumim uvařit svíčkovou
• a taky udržet vztah dýl než pár měsíců

Dočtveřice...?

Tak trochu jsem si myslela, že blogování patří spolu s pařením The Sims, psaním seznamů typu "ideální kluk" a "10 důvodů, proč nikdy nepřestanu nosit kecky" a fantazírováním nad životem v paralelních vesmírech mezi věci, které mě zázračně přejdou, jakmile vstoupím mezi  ~dospěláky~.

I have never been so wrong in my life.
(Další důkaz mojí mentální vyspělosti. Yep, už zase ujíždím na vlně Hobita.)

Vlastně si ještě nejsem ani úplně jistá, kam tohle povede. Buďto:
(a) po tomhle příspěvku už nenapíšu ani čárku,
(b) sesmolím a pověsím sem pár ubohých článků, který radši nikdy neměly spatřit světlo světa, a budu se za ně navěky stydět (protože co je na internetu, toho se člověk nezbaví),
(c) chytím slinu a budu postovat s frekvencí, s jakou Taylor Swift střídá přítele,
(d) objevím smysl života.

Takže asi tak, no.