Jedna o tom, jak mi sociální sítě zruinovaly život

Sociální sítě. Nevim, jak pro vás, ale pro mě je to hotový peklo.

Vlastně jsem k tomu měla vlohy už od dob alík.cz (tam jsem chodila snad ještě dřív, než se z toho stal virtuální plac pro pedofily), kdy jsem si celá casná založila profil pod přezdívkou inspirovanou jménem jakýhosi animátora z Tuniska (idek anymore) a... to bylo vlastně všechno. Ono mi v podstatě nešlo ani tak bejt aktivní, ale hlavně tam bejt. 

Forwardněme se o deset let dopředu a tu mě máte: jsem jedním z těch lidí, co si jsou schopný vytvořit účet úplně všude. O všemocnym a všudypřítomnym fejsbuku ani nemluvim, smutná realita je ta, že kdo ho nemá, tak neexistuje (což ostatně tohle docela hezky vystihuje). Najdete mě i na Google+, i když po tom ohromnym hajpu, kdy se lidi masivně přesouvali z fb na googlovskýho konkurenta očekávajíce nějakou hyperrevoluci, po G+ přes veškerou snahu neštěkne ani pes.

Twitter je už taky vcelku nutnost, i když Česku doteď limit 140 znaků pro vyžvejknutí se ještě pořád úplně nevoní. Ale měl by, protože některý moji fejsbúkový přátelé by se vzhledem k frekvenci svejch statusů na něj měli pronto přemístit. Na twitteru je největší sranda sledovat aktuální události typu volba americkýho prezidenta nebo předávání Oscarů, to je tam pak největší koncentrace hlodů, kterýma se daj pozdějc ohromovat netwitteruznalí jedinci.

Oukej, facebook, twitter, to je taková ta míň ujetá klasika. Jenomže pak tu jsou blbosti typu tumblr, pinterest, foursquare, který jsou vlastně úplně na hovno. Jedno je blogová platforma, která se v poslední době stala baštou těch nejposedlejších fanynek od herců přes ikea monkey po pornoherce převlečenýho za ikea monkey, druhý je virtuální nástěnka, kam si maminy věší fotky mocinky roztomilouškejch mímísků, a to třetí je výborná zbraň pro stalkery, protože veškerá aktivita spočívá v tom, že se člověk označí v místě, kde zrovna je (susanita is @ rozvrzaná židle v severovýchodním rohu pokoje v bytě, kde dveře na záchod pamatujou tatíčka masaryka).

Okrajově jsem zalogovaná i na pottermore (kolem toho byl hajp srovnatelnej s G+, to bylo samý "unikátní zážitek", "exkluzivní dodatky přímo od JKR" a přitom to každej zabalil po třetí kapitole) a nově i duolingo (to je fakt super btw). Kdysi dávno dávno jsem fungovala na deviantART a couchsurgfing - po zkušenostech od kamarádek spíš couchfucking - je už klasika. Na flickr a instagram prcám, protože neumim fotit, no a na lindkedIn nemám dostatečnej profesní skill. Myspace? Vy jste roztomilí.

Vole, vol

Bejt doma je fajn.

V pokoji mám celých 18,5 stupně. Mám tu kocoura, kterej funguje jako přídavný topení, který navíc ještě vrní. Je tu přesně 13 míst, kam se dá zalézt a v klidu se učit (včetně vany a prostoru mezi balkonem a vánočním stromkem, kterej tady z nějakýho důvodu ještě pořád stojí). A taky maminčina gulášovka a věčný zásoby rittersportek.

Co už není tolik fajn je venkovních mínus pět a deset čísel sněhu. A věčně padající net, aargh.

Nicméně jsem dneska měla už ve 14:07 hrdě odvoleno, takže doufám, že tahle štreka na sever nebyla zbytečná a že do druhého kola postoupí někdo, kdo není žádnej jouda. 

Tehdy a dnes

Okej, od doby, co jsem opustila svůj pre-hipsterský blogísek, jsem:

• se dvakrát přesouvala z blogu.cz na blogger a zase zpátky
• obětovala vlastní pokoj a plnou ledničku za 45m2 a dvě parádní spolubydlící
• zjistila, že toust s čímkoli je vlastně plnohodnotné jídlo
• z příležitostného "hmm, ten fotbalista má pěknej zadek" přešla na full-time "ty kopyto, jestli tohle byl ofsajd, tak je Ornella neposkrvněná jak čínskej teenager"
• objevila sociální sítě čímžpádem šla veškerá moje produktivita do loje
• dospěla k názoru, že celý den strávenej sledováním kočičích videjí je vlastně skvěle strávenej den
• naplno a neodvolatelně propadla všemu španělskýmu (muži počínaje a architekturou konče)
• díky online kamrádům si totálně rozhodila spánkový cyklus
• wahhh, asjkdhjgfhgj, omgomgomg, hnnng, unf zařadila do svejch nejpoužívanějších slov

Co se ovšem za ty 4 roky nezměnilo:

• dokážu spát 14 hodin v kuse
• a pikosekundově se zamilovat do lidí, který potkám na ulici, a následně si v hlavě přehrát celou hypotetickou společnou budoucnost Bridget Jones style
• neustále lidem skáču do řeči
• schopnost spořádat 800g Nutellu za 2 dny, 6 hodin a 27 minut
• pokaždý se pro něco nadchnu a v celých 0,008% případů to dotáhnu do konce
• nedělá mi problém zkouknout sérii přes noc
• stavy "proč jsem proboha nevyrazila ven" vs. "proč jsem proboha nezůstala doma"
• ještě pořád neumim uvařit svíčkovou
• a taky udržet vztah dýl než pár měsíců

Dočtveřice...?

Tak trochu jsem si myslela, že blogování patří spolu s pařením The Sims, psaním seznamů typu "ideální kluk" a "10 důvodů, proč nikdy nepřestanu nosit kecky" a fantazírováním nad životem v paralelních vesmírech mezi věci, které mě zázračně přejdou, jakmile vstoupím mezi  ~dospěláky~.

I have never been so wrong in my life.
(Další důkaz mojí mentální vyspělosti. Yep, už zase ujíždím na vlně Hobita.)

Vlastně si ještě nejsem ani úplně jistá, kam tohle povede. Buďto:
(a) po tomhle příspěvku už nenapíšu ani čárku,
(b) sesmolím a pověsím sem pár ubohých článků, který radši nikdy neměly spatřit světlo světa, a budu se za ně navěky stydět (protože co je na internetu, toho se člověk nezbaví),
(c) chytím slinu a budu postovat s frekvencí, s jakou Taylor Swift střídá přítele,
(d) objevím smysl života.

Takže asi tak, no.